Buďte už konečně zticha

Řekla jsem, že slova jsou nejsilnější zbraní, jenže v jaké podobě? A neřekla, napsala. Tak v jaké?

Někdy mám pocit, že snad ani mluvit neumím, že otevírám pusu jako kapr, ale žádný proslov se nekoná. A přitom v hlavě mám tolik myšlenek. Tak proč to pak nejde? Mám snad někde v krku nějakou zarážku? Ne, mám ji v hlavě. Nikdy si nejsem jistá, co bych měla říct a co ne. A co teprve mluvení s lidmi. Bože, připadám si jako idiot, když mluvím s někým, koho neznám aneb známá situace, kdy vás kamarád X seznámí se svým kamarádem Y. A X vás nechá u stolu s Y. Prý jenom na chvíli. Takže tam minutu sedíte v tichosti a oba zkoumáte vymalovanou stěnu. Má jednu z těch barev, co vypadá jako zvratky. A támhle je šmouha. Od čeho asi tak může být? Hm ten obraz na stěně je vážně divnej, vůbec to nechápu, abstraktní umění je debilní. A co strop? Moc pěkný, světla. Tak jo, teď už se na kamaráda Y musíte podívat. Nervózně se usmějete a vypadáte, jako kdyby vás bolely zuby nebo vám nebylo moc dobře. Bože, hledám téma, hledám téma, cítím, jak mi kapička potu stéká po čele a blíží se ke krku. Fuj, už je v triku. Prý je dobré se o toho druhého zajímat, no jasně. "Umíš vykrkat abecedu a prdět podpažím?" No, možná by byla lepší otázka "co rád posloucháš za hudbu?" 

Vlastně někdy nesnáším mluvení, miluji ticho. Ale ne absolutní ticho. Prostě je jenom nádhera, když všichni mlčí, hraje muzika a na každém je vidět, jak je ponořen do svých myšlenek, ale vůbec nevíme, jaké ty myšlenky jsou. Nepřítomný výraz a ticho, jenom vlastní myšlenky. Jenže takovým způsobem bychom asi brzo přišli o rozum. Ačkoli...možná už tahle akce začala, lidé vážně málo mluví. Možná, že to spousta lidí má jako já. Prostě neumí mluvit, neradi mluví a přijde jim to zbytečné. Když si s někým opravdu rozumíte, nemusíte pořád mlít jako kafemlejnek, protože vám stačí s tím člověkem sedět a koukat na sebe, být potichu a stejně si řeknete neskutečně mnoho věcí. Jenom pohledy, úsměvy, doteky. Ani tady nevíte, nač ten druhý myslí, ale to nevíte ani když s ním mluvíte. Neříkáme všechno.

Nejkrásnější je to napsané. Když na mě někdo kouká a povídá si se mnou, může se usmívat jako idiot a myslet si to nejhorší a já jsem z toho výrazu zmatené a podezřívavá, ale u psaného slova je mi to jedno. Nevidím, jak se ten člověk v danou chvíli tváří a nezajímá mě to. Co oči nevidí, to srdce nebolí. A mohli bychom si místo facebooku posílat dopisy. Koukat na něčí písmo a vědět, že to opravdu psal, vědět, že se mu ruka míhala nad papírem, vědět, jaké má písmo a vědět, že byl nad papírem živý. Do budoucna je to nejkrásnější vzpomínka; krabice plná dopisů a pohledů. Je to předchůdce projíždění historie konverzace. 

Na papír mi jde všechno říct lépe, lehce, rychle. Myšlenky na mě útočí ještě rychleji, než stačím psát. A neumím je ani pořádně utřídit, ale pořád vím, že mi to jde lépe než mluvení. Ani nevím, kolik času uběhne, než něco napíšu a je mi to vlastně jedno, jsem do toho ponořená a nic mě nezajímá. Kdybych mohla do konce života mluvit prostřednictvím řádků, byla bych spokojená. Někdy je to ten jediný způsob, jak něco někomu sdělit. A možná mi to dalo jeden neskutečně odvážný nápad. Všechno se mi zdá lehčí, hezčí, nic kolem neexistuje. Slyším ostatní mluvit...

...Tak už mlčte.