Hledání ztraceného času aneb (ne)mám čas

Na ten den jsem čekala celé čtyři roky, kdy jsem se neúspěšně snažila učit, a toto snažení pokaždé skončilo v posteli (nezní to jako nějaká milostná scéna?), přemýšlením (nezní), jak nemám na nic čas.

Zkrátka jsem se těšila, až budu mít čas na všechno, co mám ráda. Čtení, psaní. A taky na to, abych se naučila něco, co mě škola nenaučila. Vařit. No a tak jsem tedy škrtala v kalendáři a netrpělivě očekávala den, kdy odmaturuji a tento den označím za Den, kdy začnu číst jen to, co chci. Pochopte, měla jsem strašné výčitky svědomí, že jsem místo maturitního seznamu četby četla po tisící Harryho Pottera nebo jsem se dokonce uchýlila k nechutnosti jako je 50 odstínů šedi. 

Během toho krušného období, kdy jsem se musela kvůli vlastní lenosti naučit nespočetně mnoho stránek za jeden víkend (čti: musela zběžně prolétnout očima), jsem neměla ani čas a ani myšlenky psát, což pro mě byly další výčitky svědomí. Vidíte, jak studenti duševně trpí? Jen samé výčitky.

Nicméně, toto období skončilo a v tu chvíli, kdy jsem se dozvěděla svou poslední jedničku na půdě naší střední školy, jsem před očima viděla něco jako ráj pro sluníčkové lidi - krásná ostře barevná duha, jako by vypadla z reklamy na Skittles, okolo běhalo pár jednorožců a v pozadí vyhrávala písnička Lucy in the sky with diamonds od Beatles. Ano, skutečně jsem na chvíli ztratila pojem o okolním světě. Hned jsem si začala malovat, jak každý den vstanu krásně odpočatá po devíti hodinách spánku, uvařím si čaj a přečtu si svojí oblíbenou knížku, napíšu si článeček a pak půjdu obhlédnout naši Prahu Stověžatou. Jako z amerického filmu. Jenže problém nastala hned u třetí položky na mém seznamu. Najednou jsem, navzdory našemu velkému počtu knih, neměla jediné tušení, co bych si chtěla přečíst. knihy od Ivanky Deváté, Medúza, Na východ od ráje, něco od Kinga nebo snad Kmotr? 

Jenže další moje činnosti mi šly asi tak stejně jako to učení - nešly. Totálně promrhaný čas sledováním Gilmorových děvčat, Přátel nebo Jak jsem poznal vaši matku. Takže jak to s tím časem tedy je? Když nemám čas, těším se, až budu mít čas, abych celý čas ztratila lelkováním? Není tohle už nějaký extrémní stupeň Prokrastinace, který by měl být léčen? Nejspíš ano, ale teď přece nemám čas jít se léčit, musím toho tolik udělat! Jenže tohle mě dostává do takové malé deprese více než cokoli z mého života a tak si tedy ležím v posteli, koukám z okna a brečím, že jsem líná jako prase. Měli by mě vystavovat někde v muzeu kuriozit, pod štítkem "Těžce prokrastinující (ne)student", a takové přednášky ve škole by taky stály za hřích, něco jako protidrogové semináře - "Pozor děti, takhle dopadnete, když podlehnete prokrastinaci, musí se to zarazit hned v zárodku."

P.S. knížky čtu nakonec dvě - Soumrak od S. Kinga a Kmotra. taková veselá četba pro veselou holku.