Nemotivovaná, neexistující.
Čím více jsem takových slov slyšela, tím rychleji jsem ztrácela motivaci. Věděla jsem, že když přestanu, způsobí to neuvěřitelné problémy. Skončit studium není jen tak, pokud neexistuje práce, kde za vás budou odvádět zdravotní a sociální. Najednou bych se ocitla ve světě dospělých, ale já nevím, jak se takové věci ve světě dospělých řeší, nikdo je mě nenaučil. Ve škole byl kladen mnohem větší důraz na sinus, cosinus, bakterie a viry, ale nikdo mi nikdy neukázal, jak se platí složenkou, co se ode mě očekává po finanční stránce, když se rozhodnu pronajmout si byt a už vůbec mi nikdo neříkal, co mám dělat, když se dostanu do situace, kdy musím začít platit něco, co za mě do té doby platil někdo jiný.
Veškeré přemýšlení nad možnými alternativami, které mám k dispozici, mi ze všech vychází neúspěch. Nemůžu. Neodkážu. Nemám na to. Od základní školy po mně někdo chce vědět, čím chci být. Vlastně už od školky: "Čím chceš být, až vyrosteš? " A kolik povolání děti pětileté dítě zná? Ta, která dělají jeho rodiče. Ale já už vůbec nevím, čím mám být. Přišla jsem na to, že očividně nemám takový rozhled ve sportovních událostech, a proto nemůžu studovat žurnalistiku. No jo, tak psát asi nebudu. A tak bych učila. Protože kdo nic neumí, ten učí, jak často slýchám. Co když ale ani to není pro mě? Co když neumím správně ani tohle a mám mezery v oboru, ačkoli se snažím? Neumím vlastně teda nic? Dlouho mi trvalo naučit se řídit auto, protože se očekává, že dnes má každý řidičák. A stejně jsem doteď nepřišla na kloub záběru u spojky. A taky neumím vařit. Jednak mě to nebaví, jednak mi to nejde. Jsem teda naprostá nula, která se nikdy nikam nedostane ať profesně, či fyzicky, a ještě k tomu umře hlady, protože si neuvaří.
S těmito a dalšími neméně příjemnými myšlenkami nejen že ulehám do postele, ale taky s nimi vstávám, snídám, obědvám, čtu, večeřím, sprchuju se, kontroluji úkoly dvou šesťáků a vysvětluji jim, jak rozlišujeme mezi mužskými vzory životnými a neživotnými. A někde vzadu za tím vším, co dělám, si povídá několik hlasů o mojí neschopnosti a lajdáctví. Občas když se zastavím a přestanu cokoli dělat, jen na pár minut, slyším je mnohem jasněji, jako kdyby už mluvily přímo se mnou. A ne, nejsou to cizí hlasy, co mi říkají, abych všechny instituce, co mi vadí, proměnila v masakr ve Srebrenici, jsou zlomyslnější a nenechají mě spát a bohužel ani bdít.
Jsem uvězněná někde mezi "musíš" a "nemůžu". Vlastně spíš "už nemůžu". Celá studentská léta jsem se hnala za nejlepšími známkami, ale najednou mě to přestalo bavit. A při zjištění, že jsem mohla celou svou střední školu proflákat, hulit o sto šest, naučit se pít pivo a být odvážnější, protože ta pravá dřina má přijít až po střední, chce se mi jenom plakat. Promrhala jsem několik let života a skončí to tak, že pravděpodobně vyhořím a pokusím se zabít, jelikož tahle možnost mi vychází ze všech těch, o kterých jsem přemýšlela, jako jediná správná. Jsem ztracená existence, která si za to může sama, protože se tak bojí neúspěchu a má pocit, že stále musí excelovat, jinak její bytí nemá smysl. Ale strach z neúspěchu jde ruku v ruce s odkládáním všeho důležitého. Co když napíšu esej a bude odmítnuta, protože je příšerná a nedá se číst? Znamená to, že ani psaní není pro mě? Teď už při každé myšlence, co budu jednou dělat, nevidím sebe coby oblíbenou učitelku češtiny, ani jako spisovatelku, která se prosadí svým umem a bude psát jednoduché povídky. Bohužel nebudu ani zpěvačka, jíž jsem toužila být a na kterou si stále tak často hraju. Všechno jsou to věci, co nejspíš neovládám. Co pak zbývá ve světě, kde všichni musí něco být? Zmizet. Ale ani to mi nejde. Nejspíš bych si upižlala žíly čajovou lžičkou.
Kateřina Časarová
Zrcátko
Hana Haně už nezbývalo moc času, sama si to uvědomovala, nic jiného však už ne. Ani bolest ne. Byla od všeho daleko, a že má kolem sebe svoji rodinu, vnímala jen letmo. Věděla, že s ní je manžel a obě dcery.
Kateřina Časarová
Frnda jako věc veřejná
Co se tak dá říct o gynekologických prohlídkách? Přemýšlejte, co se vám vybaví ve spojitosti s nimi? Nezbytnost? Prevence? Stud? A asi tak dalších tisíc pocitů. Ale málokdy si řekne: "Kdo to sakra byl a proč mi koukal na čípek?"
Kateřina Časarová
Chci se jenom namazat
Jenom rychle skočit do drogerie, než mi zavřou, a popadnout ten krém na obličej, co vždycky. Nebo že bych vybočila ze svého kosmetického konzervatismu a vyzkoušela něco nového?
Kateřina Časarová
Bezdětná máma
Mateřské sklony jsem v sobě měla odjakživa. Už tehdy, když moje starší sestra usnula na gauči, jsem ji přikrývala a následně budila, že si přece musí vyčistit zuby. A jindy jsem jí v šest ráno volala, proč jako není doma a kde je.
Kateřina Časarová
Salámova nehoda
Život je fakt pes. Hlavně když jste salám. To vás pak život může klidně i sežrat. Ale co se stalo mě, to je něco smutnějšího, než smrt kusu vepřovýho.
Kateřina Časarová
Kdo si čvachtá na brkaši aneb kreativita v jazyce nezná mezí
Zvykla jsem si v češtině vídat všemožné patvary a zrůdnosti, dokonce jsem se odnaučila každého stále buzerovat. Nechávám si to na dny, kdy se špatně vyspinkám a zrovna mi někdo napíše třeba "zdělit".
Kateřina Časarová
Ze života lenocha aneb jak se (ne)bavit o prázdninách
Už se to blíží, dětem rychle, rodičům pomalu, ale konec už si skutečně balí kufry, je za rohem, jenom stojí na semaforech, ale nebude to dlouho trvat a padne mu zelená - prázdniny prostě končí.
Kateřina Časarová
Potí se mi knírek
Dá se nějak zrušit vedro? Já si normálně koleduji o zlynčování a jiné kruté tresty nad rámec normálního násilí, ale v těchto tropických dnech by mi to snad přišlo jako menší trest, než se usmažit při cestě autobusem. No ne?
Kateřina Časarová
Najdi hospodu nejblíž škole aneb jak být pilným studentem
Být studentem je těžký úděl, především kvůli té pyramidě věčných flámů, následných kocovin, završené nějakou tou seminárkou. Ale stojí to za to! Nejeden exstudent vzpomíná na vejšku jako na to nejlepší období svého života.
Kateřina Časarová
Surovost a ignorace aneb báječná léta s kočkou
Kočka není jen mazlíček. Je to nadmazlíček a šéf podsvětí. Není radno si s ní zahrávat, kdo nechápe, říkám pouze toto: Ostré drápy na bosé noze. Na bosém chodidle! Je to snad jeden z osvědčených způsobů, jak mě zničit?
Kateřina Časarová
Táta jako máma? aneb příděl tatínkovské péče I.
Klasická scéna: Otec a dospívající dcera, která se stará o celou domácnost, zatímco tatínek sedí v křesle a dumá o nedostatku masa na rodinném jídelníčku a přemýšlí, jak by mu měla dcera přežehlit ponožky.
Kateřina Časarová
Rádiové peklo aneb co dělají moderátoři za mikrofonem
V 7:30 ten horor začne a trvá šest hodin. Po šesti hodinách mi krvácejí uši, do hlavy mám vykecanou další díru a pomalu se zacpanýma ušima zalézám pod stůl, kde tiše přežvykuji svoje boty. Je něco horšího než česká rádia?
Kateřina Časarová
Milá královno.
Ráda bych ti řekla, jak moc tě mám ráda a jak moc ti za vše děkuji, ale ani to nejde vyjádřit slovy. Nemůže být náhoda, že slovo maminka začíná na M, stejně jako slovo milovat. Omlouvám se, na tebe jsem asi moc sentimentální, viď?
Kateřina Časarová
Do němoty aneb alkohol, chlast a hospoda
"Tak jo, půjdu taky, ale za chvíli půjdu domů a nebudu moc pít.." Ale to víš že ano, nikdo přece nejde do hospody za účelem totální sebedestrukce. Všichni jdou "na jedno", "na dvojku bílýho" či "na skok", protože jsem neuvěřitelně zaneprázdněni, což těmito frázemi musí dát najevo celému osazenstvu. Ranní vstávání je pouze jedna z výmluv. A tato výmluva je neustále opakována, dokud nedojde na zářící oči a červené tvářičky. Pak už všechny povinnosti opadají a mizí ve skleničce. Takže jedeme, párty teprve začala.
Kateřina Časarová
Děti (ne)chtějí být děti
Vracím se v jednu ráno domů z baru, cvakají mi zuby zimou, vlasy kompletně pozbyly ležérnost a jemnost, smrdím kouřem a snažím se udržet rýmu, která se mi spustila jako následek sibiřské zimy. Slyším pár hlasů, kousek před sebou, a modlím se, aby to nebyla banda podnapilých hráčů automatů z jednoho ze čtyř kasín, co na sídlišti máme. Přitáhnu si kabát blíž k tělu a po pár opatrných krocích a nastražených uších vidím, že to je jen parta podnapilých hejsků ze zdejší základní školy. Někdo by řekl "ještě, že tak", ale já si říkám "to snad ne". Vystavuji se jejich mírně alkoholem ztupělým řečem. Celá parta svišťů sedí na lavičce (samozřejmě na opěradle), učí se kouřit, snaží se co nejrychleji vypít láhev pochybné míchaniny a mluví tak, že se ve svých devatenácti letech mírně červenám. Kdo jiný umí lépe a suverénně říkat slovo "šukat", než budoucnost našeho národa? Dohání mě to k mojí obvyklé vzteklosti a také k politování. Napadá mě, jestli jejich rodiče vůbec ví, kde jejich roztomilá dítka jsou a co právě dělají a jestli vůbec vědí o láhvi rumu a dvoulitrovce koly a krabičce Marlborek, které s největší pravděpodobností koupil ten nejstarší (čti čtrnáctiletý) hoch ve večerce u čínského živnostníka. Tohle nejsou děti.
Kateřina Časarová
Buďte už konečně zticha
Řekla jsem, že slova jsou nejsilnější zbraní, jenže v jaké podobě? A neřekla, napsala. Tak v jaké?
Kateřina Časarová
Všem, jichž se to týká
Lidé jsou strašně zvláštní druh. Chtějí být nadřazení, chtějí být výš než ostatní druhy, ačkoli se tu objevili jako jedni z posledních a také přesto, že se stálé chovají jako zvířata. Ne, není to hanlivé označení, protože ať se teď děje ve světě cokoli, nejsem s tím ve spojení. Teď jsem ve spojení jen a pouze se svými myšlenkami. Mám je tu jako na provázku, koukám na spící kočku na posteli a přemýšlím, jak moc jsme si se zvířaty podobní.
- Počet článků 17
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1591x