Pocit

Těžko se tomu dá uvěřit, málo lidí to pozná. Ale někdo to pozná. Z výrazu tváře. Jako při nepřerušovaném soustředění. Jemná vráska nad obočím. Úsměv je šíleně strojený. Chce to přemáhání a sílu, aby se koutky vůbec zvedly. Jako kdyby na nich bylo závaží. Čím víc snahy o úsměv, tím strhanější výraz. Ale pořád je to umění a "herecký talent", pro jiné.

Pořád je tu ten pocit, který se nezměnil od srpnového rána roku 2013. 2013. Špatný rok, dalo by se říct. Možná ne pro víno, ale to opravdu nemám tušení. Asi tam hraje roli ta 13, i když jí možná jen křivdím. Číslo bylo vždy jen číslo a strach, předsudky a neurčité filozofie si ji vybraly jako předzvěst něčeho špatného, nepravého, trhajícího na kusy. 

Ale ten pocit. Sakra, pořád tu je, jak je možné, že tu je. Čekám, že zmizí. Jako zmizely jiné špatné pocity dřív, když jsem měla strach, když jsem nevěděla, na čem jsem, ale pak jsem zjistila, že nic není tak zlé, jak to vypadá a pocit zmizel. Jenže tady jsem zjistila, že je to tak zlé, jak to vypadá a pocit už nezmizel. 

A co to je za pocit? Neúplnost. Někde na hrudníku těžkost, v představách je to obrovské zvíře sedící oběti na prsou a znemožňující se zvednout. Jako kdyby kousek uvnitř těla chyběl. Někdo s železnou rukou prostě zasáhl do těla, někde u bránice a tou obrovskou rukou si něco vzal a já nemůžu přijít na to, co si vzal. Ale vím jistě, kdo to byl. Spíš co to bylo. Největší Krutost a také největší Líbeznost. 

Zažila jsem, jak si roční kocour skřípnul packu do želez a packu už nešlo zachránit. Je to nějak takhle? Taky už to nešlo zachránit? Nebo jsem se jenom nesnažila? Ten kocour za několik týdnu běhal bez packy, jako kdyby to tak měl odjakživa. Znamená to snad, že ten pocit budu muset brát jako svojí součást? Prozatím to beru jako velkou zející díru někde uvnitř mě. Ale bude to za nějakou dobu tak, že tu díru už nebudu vnímat? Nebo spíš tak, že tam byla vždy? Můžu si snad pouhým přerovnáním myšlenek zmást vzpomínky a přesvědčit sama sebe, že takhle to prostě bylo i dřív? Můžu, ale nechci. Jen nerada si lžu, protože jako jedna z mála poznám, že si lžu. Jsem sobě vlastní učitelka a učitelka vždycky pozná svého jediného žáka, snad jako kdyby koukala skrze jeho vrstvy těla, které jsou z biologického hlediska dost silné, ale pro pečlivého pozorovatele je to vlastně nic. Nic, když se kouká do duše a myšlenek. 

Jsem si téměř na sto procent jistá, že nic a nikdo nemůže ten chybějící kus něčím vyplnit. Ať se někdo snaží sebevíc a do té mezery se snaží nějak zapadnout, nějak ji vyplnit, nikdy tam nic nepasuje. 
Máte někdy tenhle pocit?