Nejkrásnější útěk

Pokaždé, když překračuji hranice, mám zvláštní pocit. Jsem někde jinde, na jiném místě, možná také v jiném čase. A nálada je také jiná. Jenže záleží na tom, jaké hranice prekračuji. I když se těším na všechny cesty za hranice, tak jsem stále něčím připoutaná k domovu, kam se stále ráda vracím. Ale když vyrážím za hranice všedních dnů, je to jiné.

Pořád jsem totiž doma. Trmácím se ze školy, několikrát přestupuji, už to ani nevnímám, ale vlastně to mám v hlavě pořád zakódované, vím přesně, kde jsem. A tak na chvíli zavřu oči a jsem pryč. Jsem na kilometry daleko od všeho.

A přitom to nejsou jen ty nejšílenější světy, jsou to naprosto obyčejné fantazie malé holky. Někdy jenom vzpomínky. Dokážu vzpomínat celé hodiny, na všechno. Ale ty nejkrásnější a zároveň nejsmutnější vzpomínky jsou ty dětské. Nejkrásnější, protože mě netrápilo, co si vezmu na sebe nebo to, jestli jsou body K, L, M kolineární. Kdy pro mě největší utrpení bylo uklízení hraček a kazisvěti, co mi zbořili věž z kostiček, a nejsmutnější, protože vím, že se už nebudou opakovat. 

Čím více vzpomínám, tím více se mračím. Je mi líto, že jsou to ty okamžiky, které už dávno pominuly a které už tu nikdy nebudou, protože žádný okamžik není stejný, i když se to tak zdá. Každý okamžik pomine a nevrátí se. Moc věcí se změnilo a já bych se pořád vracela. A přitom vím, že nejde se vracet zpět, můžu jít jedině dopředu.

A tak si začnu vymýšlet. Cokoli. Jak chci, aby můj život vypadal. Můžu si představit cokoli, třeba růžový dům v Malibu, za manžela slavného zpěváka, dvě krásné děti a k tomu kočku s rolničkou na krku a nemusím se za to stydět, protože se to nikdo nedozví. Je to jenom moje, nikoho jiného.

Ale jenom tohle mi nestačí, možná že ještě radši utíkám do jiného světa. Nejradši cestuji do Bradavic za Harry Potterem a učím se kouzlit, mezi upíry v Salem´s Lot, do Oceánie na pomoc Winstonovi Smithovi, za Rosemary a jejím děťátkem do New Yorku, do Tibetu za Dalajlámou a jeho kočkou, za Holdenem Caulfieldem chytat v žitě, za Oliverem Twistem poznat tvrdou dlažbu ulice a tak dále. Svět knih byl vždy vysvobozením, vykoupením z reality, o kterou nestojím. Minuty v přítomnosti mých hrdinů jsou jako hodiny a tak jako někdo zdolává neskutečné výšky hor, já zdolávám knihy, čím víc knih, tím jsem výš a ani o kousek nad zemí. Ale stále jsem výš než kdokoli v tomhle ponurém a příliš zamračeném světě. Vím víc, vidím dál. A ten nepřítomný úsměv, který se u mě dá zachytit je nejen známka praštěnosti, vyšinutosti a spokojenosti, ale také známka mého cestování. 

Cestujte, budete šťastnější.