Já to prostě (ne)zvládnu!

Čím víc se to všechno blíží, tím víc jsem apatická ke všemu. Přijímačky? No a co. Maturita? No a co? Jenže zároveň ve mně hlodá svědomí. Zamračeně na mě kouká a nesouhlasně mlaská. Tak takhle by to nešlo, přece nebudeš jen tak spokojená, když tě čeká tolik věcí.  Takže, chci vůbec něco dokázat? Celkem devětkrát během půl roku jsem si řekla, že dál studovat nebudu a na všechno kašlu a celkem devětkrát jsem si také řekla, že se mooooc těším na další studium. Takže ano, chci něco dokázat, ale nejlépe při tom nic nedělat.

Takže tu máme nádherný kontrast, že? Ležím v posteli, láduji se čokoládkou, sleduji, stupidní filmy jako například Moderní Popelka a přemýšlím, co že to píšem v pondělí a kdy mám přijímačky na žurnalistiku a jestli bych si neměla něco přečíst - neee, to počká, čtu hodně, čtu ráda, není problém to stihnout. No jo, ale není to špatnej přístup? Co když se tam dostane nějaký tele, co neví, co je to Hamás jenom proto, že se nabušilo na zkoušky? A já se tam nedostanu? A co když nezvládnu ani Scio testy a nedostanu se ani na práva?

A tak začíná každý katastrofický scénář, vážení. Dál to pokračuje následovně: Ztratím jeden rok studia, budu si muset najít práci! A nemusím se tam dostat ani za rok! Vždyť by to bylo taky dost obtížný, když nebudu rok nic dělat, jenom vyřizovat objednávky v Hooters, kde s kolegyněmi s trojkama v těsném triku a zadkem jako stroužky česneku povedu rozhovor o tom, kde si nechat udělat nejlepší pěticentimetrový nehty! a pak, pak tam budu pracovat do konce života! Nebudu nic, budu se opíjet sama doma, v bytě, který spolu se mnou bude obývat minimálně 25 zatoulaných koček, umřu sama a najdou mě až po měsíci, kdy se z pod dveří mého bytu bude šířit mrtvolný zápach a kus mého obličeje snědí kočičky! Při těchto představách většinou lehce svraštím obočí, přestanu se cpát čokoládou, snažím se odhadnout, jestli by mojí kočce chutnal můj obličej a jak bych vypadala v polyesterovém triku a kraťásků od Hooters (blbě, to po tý čokoládě). takže takhle to dopadne, když se nebudu učit. Ale stejně bych se měla radši učit..

Jenže nevím, jestli je tohle ta horší nálada nebo ta lepší, kdy si říkám, že to všechno zvládnu s prstem v nose a budu úspěšná novinářka a právnička k tomu a zkrátka nejlepší na světě. A to bez námahy, protože jsem geniální dítě. Snad malý Einstein, možná druhý Ježíš, buditel a inspirace budoucích generací. Už teď, nejlépe. Žádná hora pro mě není dost vysoká, a samotná vysoká a přijímačky, to je brnkačka. Vlastně stačí pouze počkat na dopis o přijetí, který si následně zarámuji a pověsím třeba na záchod. A protože se prostě učit nemusím (jak už jsem řekla, jsem geniální), tak to jdeme zapít moje jisté přijetí a jistou slibnou kariéru, na které mě bude doprovázet jediná kočka s rolničkou na krku a stejně úspěšný manžel. Na zdraví. A možná ještě jednu rundu.

A jak to dopadne? Výsledek bude vždy stejný v obou případech. Po hysterickém záchvatu a prolitých slzách, že nic nebudu a ani to nemusím zkoušet a rovnou si můžu spakovat věci a jít na zkušenou do světa nebo rovnou skočit z okna, ale i po naprosto klidném a frajerském vytahování, že se dostanu kam chci (samozřejmě při tomto mám nohy na stole, sluneční brýle na nose, a sklenku v ruce) a budu úžasná, to dopadne tak, že prostě učit a připravovat nebudu. Na nic. V prvním případě na to nemám dostatek sil a nemá to cenu, a ve druhém..no tak to už známe, to zkrátka to učení nepotřebuju. A závěr? Týden před všemi zkouškami si nos rozedřu do krve o učebnice a studijní materiály, nevylezu z domu a naučím se na tu dobu pít kafe. A pak si řeknu, že už to nikdy nenechám na poslední chvíli. Hahaha. Prokrastinace je těžká věc. Možná, že vám o ní povím něco víc, jindy..teď nemůžu, musím se věnovat seriálům, jídlu a chytání lelek. Schválně, kolik jich chytím. A co vy studenti i nestudenti - také (ne)radi lelkujete neboli prokrastinujete?