Nemotivovaná, neexistující.

Ocitla jsem se v existenční krizi. "To dostuduješ, už ti zbývá jen pár předmětů, uznají ti to!" "Vždyť ty na to máš, ta škola ti vždycky tak šla." "Ani mi neříkej, že po čtyřech letech toho necháš, víš, jaká by to byla škoda?"

Čím více jsem takových slov slyšela, tím rychleji jsem ztrácela motivaci. Věděla jsem, že když přestanu, způsobí to neuvěřitelné problémy. Skončit studium není jen tak, pokud neexistuje práce, kde za vás budou odvádět zdravotní a sociální. Najednou bych se ocitla ve světě dospělých, ale já nevím, jak se takové věci ve světě dospělých řeší, nikdo je mě nenaučil. Ve škole byl kladen mnohem větší důraz na sinus, cosinus, bakterie a viry, ale nikdo mi nikdy neukázal, jak se platí složenkou, co se ode mě očekává po finanční stránce, když se rozhodnu pronajmout si byt a už vůbec mi nikdo neříkal, co mám dělat, když se dostanu do situace, kdy musím začít platit něco, co za mě do té doby platil někdo jiný. 

Veškeré přemýšlení nad možnými alternativami, které mám k dispozici, mi ze všech vychází neúspěch. Nemůžu. Neodkážu. Nemám na to. Od základní školy po mně někdo chce vědět, čím chci být. Vlastně už od školky: "Čím chceš být, až vyrosteš? " A kolik povolání děti pětileté dítě zná? Ta, která dělají jeho rodiče. Ale já už vůbec nevím, čím mám být. Přišla jsem na to, že očividně nemám takový rozhled ve sportovních událostech, a proto nemůžu studovat žurnalistiku. No jo, tak psát asi nebudu. A tak bych učila. Protože kdo nic neumí, ten učí, jak často slýchám. Co když ale ani to není pro mě? Co když neumím správně ani tohle a mám mezery v oboru, ačkoli se snažím? Neumím vlastně teda nic? Dlouho mi trvalo naučit se řídit auto, protože se očekává, že dnes má každý řidičák. A stejně jsem doteď nepřišla na kloub záběru u spojky. A taky neumím vařit. Jednak mě to nebaví, jednak mi to nejde. Jsem teda naprostá nula, která se nikdy nikam nedostane ať profesně, či fyzicky, a ještě k tomu umře hlady, protože si neuvaří. 

S těmito a dalšími neméně příjemnými myšlenkami nejen že ulehám do postele, ale taky s nimi vstávám, snídám, obědvám, čtu, večeřím, sprchuju se, kontroluji úkoly dvou šesťáků a vysvětluji jim, jak rozlišujeme mezi mužskými vzory životnými a neživotnými. A někde vzadu za tím vším, co dělám, si povídá několik hlasů o mojí neschopnosti a lajdáctví. Občas když se zastavím a přestanu cokoli dělat, jen na pár minut, slyším je mnohem jasněji, jako kdyby už mluvily přímo se mnou. A ne, nejsou to cizí hlasy, co mi říkají, abych všechny instituce, co mi vadí, proměnila v masakr ve Srebrenici, jsou zlomyslnější a nenechají mě spát a bohužel ani bdít. 

Jsem uvězněná někde mezi "musíš" a "nemůžu". Vlastně spíš "už nemůžu". Celá studentská léta jsem se hnala za nejlepšími známkami, ale najednou mě to přestalo bavit. A při zjištění, že jsem mohla celou svou střední školu proflákat, hulit o sto šest, naučit se pít pivo a být odvážnější, protože ta pravá dřina má přijít až po střední, chce se mi jenom plakat. Promrhala jsem několik let života a skončí to tak, že pravděpodobně vyhořím a pokusím se zabít, jelikož tahle možnost mi vychází ze všech těch, o kterých jsem přemýšlela, jako jediná správná. Jsem ztracená existence, která si za to může sama, protože se tak bojí neúspěchu a má pocit, že stále musí excelovat, jinak její bytí nemá smysl. Ale strach z neúspěchu jde ruku v ruce s odkládáním všeho důležitého. Co když napíšu esej a bude odmítnuta, protože je příšerná a nedá se číst? Znamená to, že ani psaní není pro mě? Teď už při každé myšlence, co budu jednou dělat, nevidím sebe coby oblíbenou učitelku češtiny, ani jako spisovatelku, která se prosadí svým umem a bude psát jednoduché povídky. Bohužel nebudu ani zpěvačka, jíž jsem toužila být a na kterou si stále tak často hraju. Všechno jsou to věci, co nejspíš neovládám. Co pak zbývá ve světě, kde všichni musí něco být? Zmizet. Ale ani to mi nejde. Nejspíš bych si upižlala žíly čajovou lžičkou.